Pojďte s námi do pohádky! První z nich už letí k vám.

Z pohádkové země vzlétne, poletí až ke hvězdám.

Tomu, kdo si tiše sedne, i do jeho oušek vlétne.

V jednom domečku žila malinká kůzlátka.

Jak jim začaly růst růžky, zkoušela, na co všechno by je mohla použít.

Na trhání, jako věšák, na drbání, hrabání a hlavně na trkání!

Jejich maminka to s nimi neměla vůbec jednoduché.

Ale to už tak bývá s malými kůzlátky, než vyrostou a zmoudří.

Když jim došly zásoby sena, maminka se musela vypravit na louku.

Vzala velikánskou nůši, aby se do ní vešlo sena co nejvíce.

„Kůzlátka!“ svolala si maminka všechny ty nezbedy.

„Nastražte ouška a dobře mě poslouchejte! Až budu pryč, nikomu nesmíte otevřít vrátka! Nikomu!“

Kůzlátka mamince slíbila, že budou hodná.

Jakmile ale maminka byla z dohledu, udělala ve světnici takový nepořádek, že nebylo vidět na půl kroku.

Hluk, který se z chaloupky ozýval, přilákal hladového vlka.

Všiml si, že maminka kůzlátek není doma.

Napadlo ho, že toho využije a kůzlátka obelstí.

„Budu předstírat, že jsem jejich maminka, a kůzlátka mě do domečku pustí sama.“

Cestou k domečku kůzlátek si prozpěvoval.

„Já jsem ale chytrý kluk,

to dnes bude hostina!

Okýnkem prostrčím krk,

nepřiznám se, že jsem vlk!“

„Buch, buch, buch,“ ozvalo se za dveřmi chaloupky kůzlátek.

„To jsem já! Vaše maminka!“ zaburácel hlubokým hlasem vlk.

Kůzlátka byla sice nezbedná, ale hloupá nebyla. Moc dobře vlka poznala po hlase.

„Ty nejsi naše maminka! Naše maminka má hlásek tenký jako vlásek!“ řeklo jedno z nich.

A tak vlk odešel s nepořízenou. Na rozcestí si všiml směrovky ke kováři. Napadlo ho, že mu kovář může ztenčit jazyk, aby ho měl tak tenký jako maminka kůzlátek.

Hodně to bolelo! Ale stálo to za to!

Cestou od kováře pilně trénoval, až byl jeho hlásek k nerozeznání od hlásku paní Kozy.

„Do, re, mi, fa, sol, la, si, dóóó!“

A kurážně si prozpěvoval.

„Já jsem ale chytrý kluk,

to dnes bude hostina!

Okýnkem prostrčím krk,

nepřiznám se, že jsem vlk!“

„Kůzlátka, děťátka, to jsem já, vaše maminka!“ ozvalo se za vrátky.

„Hurá! Maminka už je tu!“ zvolalo jedno z kůzlátek.

Druhé však bylo opatrnější. Postavilo stoličku ke dveřím a vyskočilo na ni.

„Ukaž nám nožku, ať poznáme, že jsi opravdu naše maminka.“

Vlk protáhl tlapu skrz vyřezané okýnko ve dveřích.

Jeho tlapa však nebyla tak běloučká, jako nožka jejich maminky.

„To není nožka naší maminky. Naše maminka má srst běloučkou jako sníh!“

A tak vlk odešel opět zklamaný.

V bříšku už mu kručelo hlady!

Cestou kolem mlýna dostal úžasný nápad.

„Nechám se u mlynáře posypat moukou a moje srst bude tak běloučká jako srst paní Kozy.“

Mlynář posypal vlka velkým pytlem mouky. Byl běloučký až za ušima!

Cestou k domečku kůzlátek si prozpěvoval.

„Já jsem ale chytrý kluk,

to dnes bude hostina!

Okýnkem prostrčím krk,

nepřiznám se, že jsem vlk!“

„Kůzlátka, děťátka, to jsem já, vaše maminka!“ ozvalo se za vrátky.

„Hurá! Maminka už je tu!“ zvolalo jedno z kůzlátek.

Druhé bylo opatrnější.

„Ukaž nám nožku, ať poznáme, že jsi opravdu naše maminka.“

Vlkova tlapa byla běloučká jako sníh.

„Je to naše maminka!“ zvolalo radostně kůzlátko a už se chystalo otevřít dveře chaloupky.

Když vlk mlsně nakukoval do domečku kůzlátek pootevřenými dveřmi chaloupky, všimla si ho naštěstí jejich maminka, která v tu dobu přicházela s plnou nůší sena domů.

Rychle se rozběhla, trkla vlka růžky a ten letěl až za plot.

Vlk věděl, že s paní Kozou není radno svádět boj.

Sklopil uši a pelášil, co mu nohy stačily, co nejdál od chaloupky.

Jestlipak víš, proč je tak důležité neotvírat dveře cizím lidem?