Snad proto, že jsou želvy obrovské tak těžké, pohybují se velmi pomalu.
Želvy obrovské se dožívají vysokého věku, budou tedy určitě i moudré! Co myslíš?
Příběhům, ve kterých bývají zvířatům přisuzovány lidské vlastnosti, se říká bajky.
Pohodlně se usaď a poslechni si jednu z nich.
Vypráví o zajíci a želvě.
Jednoho rána v jedné zoologické zahradě probudilo želvu z tvrdého spánku hlučné jásání zvířat.
Vyskakovala do výšky a jejich oči byly upřeny k obloze.
„Jistě se děje něco úžasného...“ řekla s pootevřenýma očima.
Když je otevřela úplně, pochopila...
Od jejího výběhu se až k stoletému dubu u moudré sovy táhla obloukem překrásná duha.
Zvířata se překřikovala jedno přes druhé.
„Koukni, ta červená ale září,“ bzučela pilná včelka.
„A co ta oranžová pod ní? Ta je přece nejhezčí!“ hádala se s ní zvědavá opice.
„Mně se líbí nejvíc ta třetí v pořadí – žlutá!“ vykřikoval zajíc.
„A mně ta čtvrtá – zelená!“ dodala želva.
To byla podívaná!
Želva se rozhodla, že zjistí, kde duha končí. Jistě to má nějaký důvod, že právě v jejím příbytku duha začíná.
Vypravila se houpavým rozvážným kráčivým pohybem vpřed, když ji najednou zastavil zajíc.
Postavil se před ni a začal si z ní dělat legraci.
Jak je prý pomalá!
Naparoval se, že na konec duhy doskáče jistě mnohem dřív než ona.
„Kdo závod vždy vyhrává?
Já, jenom já!
Kdo nikdy neprohrává?
Já, jenom já!
Kdo rychlý je jako šíp?
Já, jenom já!
A kdo běhá mnohem líp?
Já, jenom já!“
„To je zřejmé. Vždy jsi mnohem rychlejší než já,“ pokyvovala želva hlavou.
„Tak si spolu dáme závod!“ vyzval ji soutěživý zajíc.
Želva s ním souhlasila, jen aby už od něj měla klid. Chtěla se jen podívat na konec duhy a není přece důležité, kdo tam bude dřív.
Zajíc se však nedal odbýt a stále vedle ní poskakoval do výšky jako klokan, tam a zpět, a utahoval si z ní.
„Kdo závod vždy vyhrává?
Já, jenom já!
Kdo nikdy neprohrává?
Já, jenom já!
Kdo rychlý je jako šíp?
Já, jenom já!
A kdo běhá mnohem líp?
Já, jenom já!“
„Tak honem! Pospěš! Plazíš se jako šnek!“ hopsal kolem želvy.
Z toho věčného poskakování se však brzy unavil a rozhodl se, že si zdřímne.
„Než se želva doplazí do cíle, bude večer. A stejně za šera běhám raději, protože vidím mnohem lépe než ve dne. Večer udělám pár skoků a budu v cíli raz dva. Ještě tam na ni budu určitě muset čekat!“
Jé. Protáhl se a ulehl do trávy.
V duchu si stále prozpěvoval.
„Kdo závod vždy vyhrává?
Já, jenom já!
Á.“
A usnul.
Zdál se mu krásný sen. Přebírá medaili a věnec s mrkví mu želva věší kolem krku.
Želva si zatím vykračovala svým tempem k vysokému dubu.
Za soumraku se tam sešla s paní sovou, která se právě chystala vyrazit na lov.
Zajíc se probral z toho krásného snu, v němž se viděl na stupni vítězů!
Udělal pár skoků a byl skoro v cíli.
Ale co nevidí? Želva už v cíli je.
Byl moc zklamaný, že svou vysněnou vítěznou trofej nedostane.
Malinko se i zastyděl, že byl tak troufalý.
Želva ani zajíc však u dubu konec duhy nenašli.
Jestlipak víš proč?
Co se naučí Vaše dítě v bajce O zajíci a želvě?
Při poslechu pohádky:
Chápe poučení, které z bajky vyplyne.
Obohatí si slovní zásobu o pojmy: moudrá, zvědavá aj.
Při vyprávění pohádky:
Naučí se vyprávět pohádku s podporou obrázkové osnovy.
Při dramatizaci pohádky:
Rozděluje role, plánuje, spolupracuje, pomáhá.
Rozvíjí komunikační dovednosti.
Obtahuje duhu a kreslí horní oblouk.
Horní oblouk kreslí i podél krunýře želvy.
Při povídání si o pohádce:
Dozví se, že příběhy, ve kterých bývají zvířatům přisuzovány lidské vlastnosti, se nazývají bajky.
Přisuzuje lidské vlastnosti zvířatům. (Moudrá jako sova. Rychlý jako zajíc. Pomalá jako želva.)
Pozná obrázky podle jejich tvaru.
Hledá nadřazené slovo k vybraným slovům v pohádce.
Rozlišuje, kdo je první a kdo je druhý.
Pozná barvy duhy.